Vyrůstal jsem na vesnici, kde jsem také chodil do základní školy. Díky okolnostem jsem se postupně stal „outsiderem“ mezilidských vztahů, přesněji jsem neuměl zvládat konfliktní situace. Místo používání věcných argumentů, jsem používal hrubé jednání. Já vnitřně tedy nechtěl, ale protože se takový vzorec ukázal jako funkční, dělal jsem to. Ale uvnitř jsem se bál. Během dospívání jsem svůj model posunul ještě dál. Začal jsem posilovat a trénovat bojová umění. Díky své postavě se mi konflikty mnohdy vyhýbaly. Když jsem byl dospělý, zjistil jsem, že musím řešit různé situace, ve kterých je také střed zájmů, ale tady už můj vzorec nefungoval podle mých představ. Pochopte, nemůžu přeci dát pěstí svému vedoucímu, protože mi vytkl, že jsem něco udělal špatně.
Jednou jsem potkal vysoce postaveného policejního důstojníka. Když jsme spolu rozmlouvali, postěžoval si mi, že policie jako složka zažívá úpadek. Ten zavinil karierní řád, nízké platové podmínky a pro něj nepochopitelná podmínka maturitní zkoušky u nově příchozích zájemců. Tvrdil, že za komunistu policie měla respekt a protože měla propracovaný systém vzdělávání, tak do jejich řad mohli nastupovat i lidé bez maturity. Ti si ji posléze dodělali a police tak netrpěla nedostatkem personálu. Ba naopak, mohli si vybírat. Nyní jsou rádi za každý nově nastupující kus. Jejich kvalita oproti minulosti je však značně nižší. Během různých zasedání, která měla za úkol vnést do špatné situace u policie řešení, nikdy ale nahlas neřekl to, co tenkrát řekl mě. Protože tvrdit, že za komunistu bylo něco lepší než nyní, se nedělá. Je to něco nepřijatelného co ti zabrání dalšímu postupu.
A moje sousedka, bývalá učitelka, jen proto, aby ušetřila nějakou kačku, vylévá septik ke mně k plotu, aby to nesmrdělo ji pod okny. Když jsem projevil nesouhlas, vynadala mi, že nemám zametený dvorek. Po nějaké době, jsem jejího manžela chytil na své zahradě, jak si odnáší kus pokáceného mého stromu. Vynadal mi, že si nepamatuji naší dohodu z minulosti, která zněla, že si strom může vzít. Takovou dohodu jsme nikdy neuzavřeli. Také nás často moralizovali, že nechodíme dostatečně se psem, nevěnujeme se dětem, atd. A tato paní učitelka se svým manželem bydlela v krásné dvougenerační vile a dvakrát do roka jezdila na dovolenou k moři. A nyní ji potkávám za pekárnou u popelnic, kde vybírá vyhozené neprodané rohlíky a chleba. Dělá to každý den. Tihle dva dělají vše jen pro vlastní prospěch i na úkor ostatních.
Dnešní spotřebitelský svět je světem bez cíle. No kapku jsem to popletl. Existují v něm dva cíle. První jsou peníze, když je máš, dosáhl si vyššího stupně nezávislosti na systému. Druhý je moc a je vzájemné korelaci s prvním cílem. A protože vyrůstáme v takto nastavené společnosti, nevědomky si formujeme i takto nastavené (spotřebitelské) vlastnosti.
Kupříkladu ty mé vlastnosti, pramení ze strachu, že mi někdo ublíží. Protože se mi to v dětství stalo a nikdo mě neochránil. Ani zákon mě neochránil. Proto jsem si navlékl masku drsňáka, který má věci pod kontrolou. Ale byla to chyba, protože tahle maska mi v životě bránila kariernímu růstu, získání přátel, atd. Nemohl jsem si díky ní, plně užívat života a svobody. Nemohl jsem být přirozený.
Můj kamarád policista vždy toužil po vysokých výškách u ozbrojených sborů. Toužil po statusu a moci. Díky tomu se často dostával do situací, ve kterých dal přednost společenskému názoru před hlasem svého svědomí. Protože, kdyby to nedělal, nebyl by vyhovující a zmíněných postupů by asi nedosáhl, nebo by byla cesta k nim tvrdší.
A moje sousedka by díky penězům, zaprodala každého. Asi jich v mládí neměla dostatek, nevím, nerozumím jejím pohnutkám.
A tak si tu žijeme a každý touží po svém cíli, který mu do hlavy vložila dnešní společnost. A to že si škodíme navzájem, brzdíme náš vývoj, degradujeme, to nevidíme. Dokonce jsme ztratili schopnost rozeznávat co je pro nás správné a užitečné, před tím co je pouze populární, ale neužitečné. Z našich dětí vytváříme naše kopie, s našimi vlastnostmi, s našimi cíli a tak zachováváme tento bludný, mrtvý, kruh. Takto nastavená společnost nemá ty pravé svobody, nemá rozvoj, nemá lidskost.
Všechny ty vlastnosti by nemuseli existovat, pokud by společnost měla jasný cíl. Cíl budovat společnost nastavenou pro lidi. To znamená, vytvářet systém, ve kterém by projev nízkých lidských hodnot neměl vliv na druhého člověka. V praxi by to bylo tak, že v takové společnosti by musely být výplaty vysoké a ceny energií a služeb nízké. Díky tomu by se lidem povolily okovy kolem krku a oni by mohli začít mluvit. Třeba by se pak nebáli vyhovět požadavkům svého svědomí a na poradě by řekli: „Pánové, v komunizmu byl systém vzdělávání u policie lepší, než je v současné době. Mohli bychom se jim inspirovat. Ale to neznamená, že jsem propagátorem komunizmu. To ne, ten systém se mi také nelíbil. Ale každý řád má své zápory a klady. A já jsem se nechal inspirovat právě tím kladem. Protože to historie dokazuje, že to bylo lepší než nyní. Tak co nám brání to tak udělat?“
Pokud bychom popularizovali ve společnosti nejlepší lidské hodnoty a vlastnosti na ochranu před vším, co je namířeno proti Člověku, jako je lidskost, vysoké duchovní a morální hodnoty, humánnost, poctivost, vzájemnou úctu a upevňování přátelství…., vedlo by to k tomu, abych si vybudoval své vlastnosti, kterými jsem se projevoval v raném dospívání? Ne motivovalo by mě to jiným směrem a pro mě a mé okolí lepším, výhodnějším a lidštějším směrem. A to samé by bylo i u mé sousedky.
A co nám brání takovou společnost budovat? Společnost s cílem! Protože pokud nevezmeme všichni odpovědnost a nezačněme, nikdo ji za nás neudělá. Tvořivá společnost je společnost nakloněná pro lidi. Je to formát, který jsme vždy chtěli. Za který umírali naši předci ve válkách a nepokojích. Tak lidi, pojďme a začneme třeba tím, že o Tvořivé společnosti, kterou nalezneme na stejnojmenném webu, řekneme svým známým, kamarádům. Vytvoříme tím jasný volební požadavek. Budeme volit jen ty politiky, který budou ochotni prosadit Osm osnov Tvořivé společnosti do ústav států.
